
Buddhismus byl do Číny poprvé uveden na konci 1. století př. n. l. buddhistickými misionáři z Indie a Střední Asie. Tito mniši spolu s obchodníky a kupci podstoupili náročnou cestu z jihu po moři nebo ze západu po pevnině přes střední Asii. S sebou vezli buddhistické texty v indickém jazyce a jazycích Střední Asie. Jejich hlavní zájem se soustředil na překlad těchto textů do čínštiny, a protože tito cizí mniši věděli o čínštině hodně málo nebo vůbec nic a Číňané se ve stejné míře nezajímali o cizí jazyky, byly rané pokusy o překlad značně neuspokojivé. V pozdějším období východní dynastie Chan (25–220 n. l.) se začal buddhismus pomalu šířit po celé Číně a podstupoval v průběhu své adaptace nemalé změny co do formy a obsahu. V tomto počátečním období byl spíše nepřátelským kultem, který byl spojován s usazováním cizinců. Buddhistické kláštery se postupně stavěly v rostoucích městech a osadách podél obchodních cest, většinou za podpory kupců. Kláštery nesloužily vždy jako střediska náboženského života, ale také jako ubytovny, skladiště a bankovní ústavy pro cizí obchodníky. V hojné míře byly konstruovány a opevněny tak, aby odolaly útoku, který byl v těchto bouřlivých dobách více než očekávaný. V úspěšných stoletích se tyto kláštery, jež postupně zvyšovaly své obchodní aktivity a zisky, staly nedílnou součástí čínské ekonomiky. Na konci vlády dynastie Chan nastalo období občanských nepokojů, vnitřního dělení a oslabování, které trvalo téměř čtyři století. Nečínské národy ze severních a západních hranic přepadávaly čínské území a vytvářely si z něj vlastní království. Rozpad politických a společenských struktur přinášel nižším vrstvám nevýslovné útrapy a bídu. Aristokracie a šlechta, která se stále řídila konfuciánskou tradicí, shlížela na cizí náboženství hlásané cizinci i nadále s opovržením. Nicméně buddhistické učení o spáse, jež slibovalo utlačovaným šťastnější budoucí zrození a důkladné potrestání utlačovatelů, našlo brzké přijetí mezi těžce zkoušeným prostým lidem. Navíc buddhističtí mniši velmi pohotově začlenili domácí lidovou víru a pověry do svého náboženství a u lidí získali respekt díky tomu, že předváděli své nadpřirozené síly a konali zázraky. Časté změny mocenských poměrů v této době nepokojů vedly za vlády Tří království (221–580) a Šesti dynastií (265–580) k oslabení konfucianismu a taoismu. Buddhistickým misionářům to však poskytlo velkou příležitost, aby šířili své náboženství. Cizí vládci ze severu Číny přijímali jako své rádce vzdělance z Indie a střední Asie, kteří spolu s novým náboženstvím přinášeli i užitečné sekulární poznatky. Prestiž jejich dvora se zvyšovala s rostoucím počtem prací, které tyto učení mniši sepisovali v překladatelských institucích, jež vznikaly pod císařským patronátem, a stejnou měrou se spletitými a barvitými náboženskými obřady v přepychových chrámech hlavních měst. V této době již buddhismus začal ovlivňovat a přetvářet dlouhotrvající a vysoce rozvinutou čínskou kulturní tradici. Ve stejný okamžik začala rovněž tato kultura čerpat inspiraci z doposud málo známé středoasijské a indické kultury a umění, zejména z nových filozofických, rituálních a ikonografických prvků, které se objevily spolu s cizím náboženstvím. Výsledkem bylo vnesení nového ducha a života do výtvarných umění, zvláště pak do sochařství, díky němuž v této době vznikla taková skvostná díla, jako jsou buddhistické sochy v jeskyních Jün-kang a Lung-men v severní Číně. Navíc díky namáhavé práci cizích mnichů a jejich čínských pomocníků byly postupně překládány indické buddhistické sútry, řádová pravidla a různá další pojednání a rodilí čínští učenci sepisovali výklad k původním textům. Tímto způsobem vznikl obrovský soubor čínské buddhistické literatury, kterému se dnes říká čínská Tripitaka. Aby se čínští buddhističtí mniši mohli věnovat tak rozsáhlému a časově náročnému úkolu a aby mohli zároveň vykonávat náboženské úkony, meditace a předepsané rituály, jak je učily různé sútry a školy, bylo nezbytné přijmout usedavější způsob života. Opustili proto život potulných žebráků a mnohá odříkání, která utvářela život buddhistického mnicha v Indii. V souladu s aktivní podporou a patronátem vladařů, šlechty a bohatých kupců se buddhistické duchovenstvo v mnohém připodobnilo jistému druhu vládní moci, finančně podporované soudobou byrokracií. Pouze menší část z nich se proti tomuto trendu postavila a i nadále dodržovala vinaju, kodex mnišské disciplíny. Spíše se však zdá, že pro většinu z nich bylo prioritou pozdvihnout buddhismus na úroveň národního náboženství a přizpůsobit ho tak, aby vedl ke zvýšení moci a prestiže státu a vladaře. Takto podporované buddhistické školy počínaje obdobím Šesti dynastií, dále během období dynastie Suej (581–617) až k vrcholnému stádiu za dynastie Tchang (618–907) dosáhly oslnivých kulturních výšin ve filozofii a umění, zejména však v malířství a poezii, aniž by musely věnovat pozornost hmotným statkům. Základy tohoto vysokého stupně prosperity a kultury spočívaly nejen na obecné podpoře, ale také na ekonomické a politické moci vládnoucích tříd. Když tato moc upadala, byly zároveň oslabeny tyto základy. Během revolty generála An Lu-šana, který vzdoroval úřední moci tchangského dvoru, byla celá říše uvržena do krvavých nepokojů a zmatku. Výsledkem bylo období prudkého úpadku škol Tchien-tchaj, Lü, Fa-siang, Chua-jen a Čen-jen. Byly to právě tyto školy, které měly významný podíl na obohacení a rozvoji čínského buddhismu. Soustředěné ve dvou hlavních městech, Čchang-anu a Luo-jangu, sdílely stejný osud jako stará aristokracie, která je podporovala, a v době občanských nepokojů byla téměř vyhlazena. V nastupujícím období duchovní z těchto škol buď bezvýsledně bojovali za to, aby se udržely jejich dřívější aktivity v hlavních městech a provinciích, nebo jako v případě školy Tchien-tchaj odešli do horských ústraní a přidružili se svým původním zakladatelům. Během následného století městské a státem podporované školy zažívaly úpadek a postupně se začaly vytrácet z análů čínské historie. Školy, které toto období přežily, se začaly v hojném měřítku přesouvat z hlavního města směrem na venkov. Aristokracii zaměnily za prostý lid a původně nesrozumitelná cizí učení byla nahrazena zjevně humanitárními a snadno pochopitelnými, stejně tak i hluboké významy se přizpůsobily běžnému dennímu životu. Mimořádné postavení mezi těmito školami měly na severu škola Mi-ťiao a na jihu a východě škola Čchan, zvláště v provinciích Ťiang-si a Ťiang-nan.