Niou-tchou Fa-žung (594-657)

Čchanový mistr Fa-žung, zakladatel školy niou-tchou, byl rodákem z Jen-lingu v Žun-čou.1 Jeho původní příjmení bylo Wej. Již v devatenácti letech byl velmi důkladně obeznámen s konfuciánskými spisy a čínskou literární historií. Později studoval Mahápradžňápáramitásútru a získal hluboký vhled do skutečné prázdnoty. Jednoho dne zarmouceně prohlásil, že konfuciánství je učení, které se zabývá světskými záležitostmi a nevede k nejvyšší skutečnosti, ale buddhistické učení o pradžně je vorem, jenž nás může převézt na druhý břeh, stranou světských záležitostí. Oholil si proto hlavu a odešel na horu Mao.2 Později přebýval ve skalní jeskyni poblíž kláštera Ju-si na severním srázu hory Niou-tchou. V té době vznikla legenda o Fa-žungovi, kterému ptáci přinášejí květiny.

Uprostřed éry Čen-kuan (627-649), za dynastie Tchang, pozoroval čtvrtý patriarcha, Tao-sin, z povzdálí horu Niou-tchou a odtušil, že by tam mohli přebývat někteří významní buddhisté. Proto neváhal a vydal se cestu. Když dorazil k jednomu klášteru, zeptal se mnicha, zda-li tam nepřebývá nějaký muž taa. Mnich odpověděl, že všichni, kdo se stali mnichy jsou muži taa. Patriarcha se nedal odbýt a pokračoval: „Ale který z nich je muž taa?“ Mnich na to už nic neřekl. Nicméně další mnich mu ukázal na cestu a řekl: „Deset li odsud ,3 žije na hoře člověk, kterému se říká „Lenivý Jung“. Když se přiblíží lidé, nikdy nepovstane ani nesepne ruce na pozdrav. Nemohl by být on mužem taa?“ Jakmile to patriarcha uslyšel, odebral se zmíněnou cestou.

Když dorazil na místo, viděl v tichosti sedícího, sebevědomého Fa-žunga, který mu nevěnoval ani špetku pozornosti. Patriarcha se ho zeptal:

„Co to tady děláš?“

„Nazírám mysl.“

„Kdo je ten, kdo nazírá mysl a čím je mysl, která je nazírána?“ Fa-žung neodpověděl, ale okamžitě se postavil a hluboce se uklonil. Na to se zeptal návštěvníka:„Kde jsi žil dříve.“

„Nikdy nezůstávám na jednom jediném místě, ale putuji buď na východ nebo na západ.“

„Znáš čchanového mistra Tao-sina?

„Proč ho zmiňuješ?“

„Vždy jsem ho obdivoval a zamýšlel, že ho navštívím, abych mu vyjádřil svou úctu.“

„Já se jmenuji Tao-sin.“

„Proč jsi sem přišel?“

„Hledal jsem tě. Je zde nějaké místo, kde bych mohl setrvat?“Fa-žung odvedl návštěvníka k další chatrči za jeskyní. Během cesty spatřil patriarcha divoké šelmy, tygra a vlka, a zvedl ruce, jako kdyby se vylekal. Fa-žung poznamenal:„Je to stále v tobě.“

„Co jsi viděl,“ odpověděl návštěvník.

Fa-žung neodpověděl. Chvíli na to nakreslil patriarcha na skálu, kde původně Fa-žung seděl, znak fu, který znamená buddha. Když ho Fa-žung spatřil, zarazil se. Patriarcha mu řekl:

„Je to stále v tobě.“

Fa-žung nepochopil smysl poznámky a se vší upřímností požádal patriarchu, aby mu osvětlil nejhlubší podstatu buddhismu. Čtvrtý patriarcha mu jí vyložil takto:

„Všechny systémy buddhistického učení4 směřují k mysli, v níž mají nesčetné poklady svůj původ. Všechny její nadpřirozené schopnosti5 a jejich proměny, projevující se v kázni, meditaci a moudrosti jsou dostatečně přítomny v každé jednotlivé mysli a nikdy jí neopouštějí. Všechny překážky na cestě k dosažení moudrosti vznikající z vášní, které vytvářejí karmu, jsou od počátku neexistující. Každá příčina a následek jsou jen pouhým snem. Neexistuje žádné tři říše, které opouštíme ani moudrost, kterou dosahujeme. Vnitřní svět člověka, jeho vnější vzhled a deset tisíc věcí jsou totožné. Velké tao je bez formy a omezení, bez náznaku myšlení nebo úzkosti. Nyní jsi pochopil toto buddhistické učení. Neexistuje nic, co bys mohl postrádat a mezi tebou a buddhou není žádného rozdílu. Nelze jinak dosáhnout buddhovství, než nechat svou mysl svobodnou, aby se stala sama sebou. Není třeba do ní nazírat ani jí očišťovat. Nepodléhej žádostivosti a zášti, nebuď úzkostlivý a vystrašený. Nenechávej se ničím omezovat a oprosti se od veškeré podmíněnosti. Svobodně se vydej jakýmkoli směrem. Nečiň tak, abys konal dobro nebo se vyhýbal zlu. Ať jdeš nebo sedíš, stojíš či ležíš a cokoli se ti přihodí je zázračným projevem jednání osvíceného člověka. Je to naše veškerá radost osvobozená od úzkosti – říkáme jí buddha.“

Fa-žung se zeptal:„Pokud je mysl sama o sobě celistvá a dokonalá, co je pak buddha a co mysl?“

Čtvrtý patriarcha odpověděl:„Jestliže popřeš tuto mysl, nemusíš hledat buddhu. Hledáš-li buddhu, neměl bys popírat tuto mysl.“

Fa-žung pokračoval:„Pokud nesouhlasíš s kontemplací, co uděláš, když vyvstane myšlenkový proces?“6

Patriarcha odpověděl:„Původ myšlenkového procesu není ani dobrý, ani špatný; jeho vyvstání patří k tvé mysli. Když se tvoje mysl oprostí od těchto formulací a konceptů, iluze se již nebude objevovat. A tato skutečná mysl si svobodně uvědomí vše. Následuj pouze tuto mysl, takovou jaká je. Nehledej způsoby, jak se od ní oddělit. To se nazývá neustálé následování přirozenosti věcí (dharmakája). Učení o náhlém osvícení jsem obdržel od třetího patriarchy Seng-cchana a nyní jej předávám tobě. Drž se toho, co jsem ti říkal. Prozatím zůstaň v horách, později tě bude následovat pětice moudrých mužů a ty se staneš učitelem čchanu.“

Když předal čtvrtý patriarcha čchanové učení Fa-žungovi, vrátil se na horu Šuang-feng a strávil tam již celý zbytek svého života.

Po vyslechnutí učení čtvrtého patriarchy, začal mistr Fa-žung rovněž učit a od té doby se jeho učení začalo šířit. Uprostřed éry Jung-chuej (650-655), za dynastie Tchang, trpěli jeho žáci a obyvatelé kláštera nedostatkem potravy. Mistr každý den odcházel z hory vyžádat almužnu do osmdesát li vzdáleného Tan-jangu.7 S úsvitem opouštěl klášter a navracel se k večeru s jedním pikulem a osmi měricemi rýže na svých zádech. To zajišťovalo dvě jídla denně pro tři sta mnichů v klášteře. Ve třetím roce éry Jung-chuej byl Fa-žung pozván soudcem Siaoem Jüan-šanem, aby v klášteře Ťien-čchu přednesl výklad Mahápradžňápáramitásútry. Dostavilo se velké množství lidí a když dospěl k třetímu oddílu „Vyhasnutí a stav klidu“ nastalo zemětřesení. Po dokončení výkladu se vrátil na horu Niou-tchou.

Vladař Po-ling se dotázal Mistra:„Když vyvstává díky vnějšímu světu myšlenkový proces, ty říkáš, že toto vyvstávání k němu nenáleží. Jak potom můžeš poznat příčinu vyvstávání a vědět, jak ho zastavit?“Mistr odpověděl:„Vyvstání myšlenkového procesu i vnějšího světa jsou od počátku neexistující. Není zde nikoho, kdo by poznával příčinu vyvstávání. Schopnosti mysli a poznávané jsou totožné. Když je toto nahlédnuto, nic víc ve vyvstávání nevyvstává. Mizí i samotné vyvstávání. Není-li toto nahlédnuto, vytváří se vědění o příčinnosti. Osvícená mysl neprahne po příčinách ani po tom, co bylo před nimi. Když nevzniká myšlenkový proces ani vnější svět, nastupuje prázdnota, v níž myšlení není přítomno. Slova a myšlenky vznikají na základě představ a pocitů.8 Učení o pravdě není samotnou pravdou. K čemu všechna ta buddhistická ponaučení?“Vladař se otázal:„Vnější svět není viděn, když jsou zavřeny oči. Myšlenky v mysli však nadále vyvstávají. Jestliže nemá vnější svět nic společného s myslí, jak může vyvstat myšlenkový proces?“Mistr odpověděl:„Vnější svět není viděn, když jsou zavřeny oči. Jakmile se však projeví činnost mysli, vyvstávají myšlenky. Tím pádem se utváří iluzorní vědomí, které vzniká z nesprávné činnosti mysli. To, co vytváří, jsou jen pojmenovatelné koncepty. Když člověk pochopí, že vnější svět nemá nic společného se skutečným já, a také podle toho jedná, navrátí se ke své původní přirozenosti. Jako když odletí hejna ptáků a objeví se skutečná obloha.“Vladař pravil:„Říkáš, že vnitřně podmíněný stav se nikde neutváří a že skrze vlastní vědomí vyvstává jasné vědění; když ale první podmíněný stav zmizí, vlastní vědomí se transformuje do druhého podmíněného stavu. Pokud přijmeme tu skutečnost, že jeden stav mysli je následován dalším, pak by to, co bylo prvním vědomím, se později stalo předmětem druhého vědomí. Připustíme-li tuto následnost přeměn, nelze být nepřipoután ke zrození a smrti“.Mistr odpověděl:„Vnější svět a uvědomující si mysl nemůže ve skutečnosti vytvářet vnitřně podmíněný stav. Díky „jediné mysli“9 se v kontemplaci ztrácí všechno ostatní. Kdo pak může prohlašovat, že mysl jedná nebo ne-jedná. V tomto stavu poznání není nic primárně poznáváno. Vědění, v němž je něco věděno, toho nemůže nikdy dosáhnout. Člověk by měl nahlédnout do své původní přirozenosti a nehledat ve vnějším světě. Pak už není potřeba, aby první podmíněný stav mizel ani aby myšlení pokračovalo až do současného stavu. Jak lze spatřit měsíc pozorováním jeho stínu? Jak lze chytit ptáka sledováním jeho stop? Podobně je to i s hledáním původní přirozenosti mysli. Člověk se jí snaží objevit, ale to, co nachází, je jen snové vidění. Jako sníh, který se přes léto vytrácí neznámo kam. Pokud opustíš prázdnotu, nikdy se neosvobodíš. Pokud jí budeš hledat, nikdy jí nedosáhneš.“ A nyní se tě na něco zeptám, vladaři: „Když se v zrcadle-mysli nachází obraz, kde je mysl?“Vladař se zeptal:„Když mysl jedná, bylo by pro ní lepší, aby se nacházela ve stavu klidu?“Mistr odpověděl:„V okamžiku, kdy je mysl v pohybu, pohybuje se i ne-mysl. Bavit se o jménech a projevech není k užitku, dospět k ní lze pouze bezprostředně. Ne-mysl je ta, která jedná; a toto neustálé jednání je vlastně ne-jednáním. Tato ne-mysl, prostřednictvím níž teď hovořím, není ale nijak oddělená od mysli.“Vladař pravil:„Když moudrý muž hovoří o mysli, používá k tomu vytříbených slov. Nicméně slova a mysl nejsou stejná. Tvrdit, že mysl a slova jsou jedno a to samé, je zcela nesprávný názor.“Mistr odpověděl:„Vytříbená slova se používají jako prostředek pravé skutečnosti, aby se předcházelo nedorozumění. To je v souladu s učením mahajánového buddhismu. Jestliže vlastní slova nemají nic společného s původní přirozeností, bylo by pro člověka lepší, aby je přeměnil skrze šúnjatu. Ne-myšlení je absolutní skutečnost, v níž mysl přestává jednat. Když se člověk osvobodí od myšlení, vlastní přirozenost zůstane neměnná. Vytváření a ustávání není pak nepřirozené. Postupuje jako zvuky ozvěny v údolí nebo jako obrazy odrážené v zrcadle.Vladař pravil:„Buddhistický asketa si uvědomuje existenci vnitřních podmínek, ale díky tomuto uvědomění se vnitřní podmínky stávají ne-existující. Předešlé vědění, následné uvědomění a vnitřní podmínky pak vytváří mysl o třech částech.“Mistr odpověděl:„Vnitřní podmínky a činnost mysli nelze stanovit bez uvědomění. Po uvědomění následuje ne-myšlení. Vnitřní podmínky se vytrácejí díky uvědomění. V průběhu uvědomění nevyvstávají vnitřní podmínky. Proto jsou předešlé vědění, následné uvědomění a vnitřní podmínky jen pouhá pozdější pojmenování a z toho důvodu dále neexistují.“Vladař pravil:„Jestliže člověk zůstává nepřetržitě soustředěn, lidé ho považují za toho, kdo dosáhl samádhi a kdo je mimo dosah karmy. Člověk si však nemusí uvědomit, že „základní nevědomost“ může vstoupit nepozorovaně, a samádhi se vytratí.“Mistr odpověděl:„Slyšel jsem také, že existují lidé, kteří provádí nesprávnou koncentraci za účelem dosažení osvícení a nenásledují ‚trojí kontemplaci‘.10 I když se nepřetržitě soustředí, pokrok učiněný soustředěním je stále iluzorní, protože mysl je omezena soustředěním, a soustředění stává se překážkou dobré karmy. Pokud se v mysli nachází jen nepatrný pozůstatek nečistoty, tato nedokonalost je považována stále za nevědomost. Tak to pokračuje dále a dále a zrakové a sluchové vjemy stále vyvstávají. Jejich vyvstávání se podobá vlnám na hladině, když vane svěží vánek. Jejich zmizení přichází s tím, když tento vánek ustane. Další popis by už mohl vyděsit slabší jedince. Když je mysl prostá myšlenek, „lví řev“ je dokonán; když se vlastní přirozenost stává prázdnotou, mráz a kroupy jsou rozehnány; když se rozptýlí hvězdy, obtížný plevel je zničen; když obloha nemá konce, stěhovaví ptáci padnou vysílením. Pět gati pak přestane kroužit a čtyři ďáblové se obávají cokoli učinit. Síla ne-myšlení se podobá planoucímu ohni nebo náhlému tnutí ostrého meče.“Vladař pravil:„Existence všech věcí je nahlédnuta skrze probuzení mysli. Všechny věci však původně jsou tím, čím jsou. Jestliže je existence věcí pouze odrazem mysli, pak musí být pouze odrážející mysl, nikoli věci, které jsou myslí odráženy.“Mistr odpověděl:„Existence věcí je nahlédnuta skrze probuzení mysli. Je však sama o sobě dost nespolehlivá a je pouze odrazem mysli, proto neexistuje nic mimo samotnou mysl.“Vladař pravil:„Pokud člověk jedná nahodile, aniž by rozlišoval, nemůže nikdy dosáhnout osvícení mysli. Kromě toho se člověk obává, že jeho vlastní mysl se stane nevědomou a usiluje o její kultivaci. Intelektuálních překážek se může však zbavit jen s velkými obtížemi.“Mistr odpověděl:„Mít to, co člověk nemůže mít a hledat to, co nemůže být nalezeno. Ne-rozlišování je skutečné rozlišování. Z hlubin temnoty povstává osvícení. Vypočítaví lidé jsou nevědomý. Jsou závislí na svém vlastním úsilí o kultivaci. Jejich problémy vznikají nejen z intelektuálních překážek. K Budhovi přistupují s velkými obtížemi.“Vladař pravil:„Ve stále měnícím se procesu následování střední cesty lze jen velmi obtížně dosáhnout klidu. Pokud se člověk nepokouší o kultivaci, nemůže si uvědomit tyto obtíže.“Mistr odpověděl:„V procesu střední cesty je hledána skutečná podstata. Dosáhnout jí není ani lehké, ani těžké. Za prvé by měl člověk nazírat mysl uvnitř mysli, za druhé by měl hledat moudrost skrytou v moudrosti, za třetí by měl být osvícen samotný hledající, za čtvrté by měl proniknout do toho, že neexistuje dobré ani zlé, za páté by se měl osvobodit od zotročování, které vyplívá z pojmenovávání, za šesté by si měl uvědomit totožnost skutečného a neskutečného, za sedmé by si měl být vědom původu věcí, za osmé by měl dosáhnout velkého soucitu bez úsilí, za deváté by měl pochopit prázdnotu a pět složek a za poslední by měl umožnit moudrosti, aby vzkvétala kdekoliv, kde se uchytlo její sémě.“

Když je dosaženo nejzazší meze možné prázdnoty, nemusí to nutně znamenat osvícení. Přesto v nevědomosti povstává původní moudrost. Projevy trojí karmy – skutkem, slovem a myšlenkou – jsou pouhými přeludy v zrcadle a jsou iluzionisté, kteří prohlašují, že je dokáží přeměnit. Nepřebývat v nejzazších mezích prázdnoty, ale uskutečňovat ne-bytí uprostřed bytí. Nenacházet se ani mimo prázdnotu, ani mimo bytí. Prázdnota a bytí nejsou odlišné. Tak je třeba chápat slovy nevyjádřitelnou střední cestu. Je to ono ticho, jemuž se nedostává místa, kde by mohlo v tichu spočinout. Jak ho tedy lze postihnout kultivací mysli?

Vladař pravil:„Jsou zde i jiní, kteří znají přirozenost prázdnoty. Tvrdí, že soustředění a rozptýlení jsou jedno a to samé a že ne-bytí se nachází uvnitř bytí. Pokouší se dokázat, že činnost je klid a klid je činnost. Jejich mysl dychtí po nalezení pravé skutečnosti a k tomu ještě prohlašují, že jednání je ne-jednání. Dále říkají, že vědění je plné významů, vedoucích k pravé skutečnosti a že jejich slova a pravá skutečnost jsou jedno a totéž. Věci, že jsou to, co jsou, a jejich skutečnost je stejná a že nic z toho nemůže být pochopeno vědomou myslí. Ačkoli vědí, že osvícení nemůže být dosaženo vědomou myslí, tvrdí, že myšlenka za myšlenkou vyhasíná. Člověk může jen obtížně pochopit jejich pojetí buddhismu. Možná ho ani pochopit nelze. Jejich mysl pracuje takovým způsobem, že ani Budhovo učení ji nezmění.“Mistr odpověděl:„Existují i lidé, kteří se snaží nazírat prázdnotu, hledajíce jí na základě toho, že setrvávají v nehybnosti. Jejich pochopení je však pravým opakem pravé skutečnosti. Domnívají se totiž, že k ní dospějí záměrnou činností mysli. To však nelze s konečnou platností nazvat nejvyšší pravdou. Dále prohlašují, že ustání aktivní činnosti mysli je následkem intelektuálního poznání. To ale tvrdí pouze proto, že neporozuměli své původní přirozenosti; jejich hledání prázdnoty je spíše od ní odvádí. Následkem toho navěky setrvávají v temnotách mysli, aniž by si uvědomili, že uchopují pouze její projevy. I samotný Buddha, jehož učení přineslo takové osvícení, až se země otřásla, by pro ně nemohl nic učinit.“Vladař pravil:„Mám takový pocit, že mysl lidí, o nichž jsem dříve hovořil, je jakoby v mlžném oparu.“Mistr odpověděl:„Když člověk nazírá mysl se zastřenými schopnostmi, nestojí za to do ní nazírat, protože výsledkem bude pouze sebeklam. Navíc osoba, která nazírá, ve své podstatě vůbec neexistuje. Jak se tedy skrze slova můžeme dobrat pravdy?“Vladař pravil:„Již po delší dobu se snažím ukáznit svou mysl následováním toho, co je důležité. Protože můj přístup není správný, vezmu si tuto zkušenost primárního sebeklamu za nejvyšší skutečnost. Nyní, když mám ku pomoci tak velkého učitele, nestane se, že bych této pravdě již více neporozuměl. Proto vás žádám, velký mistře, otevřete mi základní bránu na cestě k pravé skutečnosti. A snažně vás prosím, provázejte mě, vašeho oddaného následovníka, abych nezbloudil z pravé stezky“.Mistr odpověděl:„Nejzazší podstata věcí je tím nejdůležitějším, ale v iluzorní říši se neprojevuje taková, jaká je. Přirozenost skutečnosti je pouhým okem nespatřitelná a nelze jí porozumět ani naší racionální myslí. Dnes jsem potkal člověka s esencí taa, a zároveň soucitného se vším lidem. Pochyby v jeho mysli zapříčinily vyvstání mnoha otázek. Uchopte nejvyšší pravdu a dosáhnete absolutního vnitřního osvícení. Když beze zbytku pochopíte subtilní stezku života a smrti, již nebudete mít obavy z pomluv ani nebudete vyhledávat chválu. Já, starý mnich, jsem vám odpověděl na mnoho otázek, které vyvstaly ve vaší mysli. Ať je mé učení o nejvyšší pravdě, jak zde bylo vyloženo, nabídnuto darem za vaší návštěvu tohoto místa. Aby jste nalezl spásný prostředek pro lid, musíte jednat v souhlase s přirozeností věcí“.

V prvním roce éry Süen-ťing (656-660) nabídl soudce Siao Jüan-šan Fa-žungovi, aby přesídlil do kláštera Ťien-čchu, ale Mistr odmítl. Později předal dharmovou pečeť hlavnímu mnichovi, Č’-jenovi, a nařídil mu, aby byla předávána nastupujícím generacím. Když opouštěl hory, sdělil svým žákům, že se již nevrátí. Ptáci a zvěř celé měsíce naříkala. Čtyři velké stromy paulovnie, které rostly před klášterem, uschly uprostřed léta.

Mistr Fa-žung zemřel dvacátého třetího dne prvního měsíce druhého roku éry Süen-ťing (657) v klášteře Ťien-čchu. Dosáhl věku šedesáti čtyř let. Ordinován byl před čtyřiceti jedna lety. O čtyři dni později byl spálen na hoře Ťi-lung. Na jeho pohřeb přišlo více než deset tisíc místních obyvatel. O jeho původní místo pobytu na hoře Niou-tchou, prameny Ťin-jüan, jezírko Chu-pchao, Si-čang a Ťin-kuej i skalní jeskyni, v níž meditoval, je pečováno až do dnešního dne.

  • Nyní Čen-ťiang v provincii Ťiang-su na jižním břehu řeky Jang-c’.
  • Hora Mao se nachází jihovýchodně od Ču-jungu, v provincii Ťiang-su. Fa-žung se zde učil u mistra Kueje ze školy san-lun. S výukou pokračoval ve škole tchien-tchaj ve Feng-lu. Později přesídlil na jih od Nan-ťingu do kláštera Ju-si na hoře Niou-tchou.
  • Jedna li je asi 0,5 km.
  • Dharmaparjája (čín. fa-men) znamená učení nebo systém Budhova učení.
  • Bala abhidžňá (čín. šen-tchung) jsou předpokládané nadpřirozené schopnosti, jimiž je obdařen bódhisattva.
  • Čínský pojem ťing má trojí význam: myšlenkový proces vyvstávající díky vnějšímu světu (gočára), smyslové pole (artha), vnější svět (visaja).
  • Město jižně od Čen-ťiangu v provincii Ťiang-su.
  • Sandžňá> (čín. siang) znamená vnímání nebo představivost; védaná znamená cítění. Oba jsou součástí pěti složek (skandha).
  • „Jediná mysl“ je často nahlížena jako nepřítomnost myšlenek, která poukazuje na absolutní stav mysli.
  • „Trojí kontemplace“ má svůj původ ve škole tchien-tchaj. Představuje kontemplaci skutečného, neskutečného a stojícího uprostřed, které je zároveň skutečné i neskutečné a ani skutečné ani neskutečné.
  •