Čchanový mistr Cchao-šan Pen-ťi byl rodákem z Pchu-tchienu v Čchüan-čou. Jeho původní příjmení bylo Chuang. Když byl ještě mladík, zajímal se o Konfuciovo učení. V devatenácti letech opustil svůj domov a stal se buddhistickým mnichem v klášteře na hoře Ling-š’ ve fu-tchangském Fu-čou. Ordinován byl ve věku dvaceti pěti let. V rané éře Sien-tchung (860-873) byl čchanový buddhismus v rozkvětu. V té době stál v čele čchanového kláštera mistr Tung-šan Liang-ťie a Cchao-šan často navštěvoval jeho výuku. Jednou se ho Tung-šan zeptal: 

„Jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Pen-ťi.“

„Můžeš mi něco říct o nejvyšší askutečnosti.“

„Nemůžu vám o ní říct nic.“

„Proč o ní nechceš mluvit?“

„Protože se nejmenuje Pen-ťi.“

Od té chvíle ho Tung-šan považoval za člověka, který má schopnost porozumět buddhistickému učení. Stal se jeho uznávaným žákem s výsadním právem na soukromé rozhovory. Poté, co několik let studoval pod jeho vedením, přišel se s ním jednoho dne Cchao-šan rozloučit. Tung-šan se ho zeptal: 

„Kam jdeš?“

„Jdu tam, kde nepomíjí.“

„Jak se tam chceš dostat?“

„Svou nepomíjivou chůzí.“

Ihned poté Cchao-šan opustil Tung-šana. Toulal se krajem a vykládal čchanové učení, kdykoli se mu naskytla příležitost.Nejdříve byl pozván na horu Cchao ve Fu-čou. Později se usídlil na hoře Che-jü. Na obou místech získal značné množství žáků.

Jeden mnich se ho zeptal: „Kdo je ten, koho nedoprovází deset tisíc věcí?“

Mistr odpověděl: „Ve městě Chung-čou jsou zástupy lidí. Můžeš mi říct kam zmizeli?“

Mnich: „Oči a obočí … poznají se navzájem?“

Mistr: „Nepoznají.“

Mnich: „Proč se nepoznají?“

Mistr: „Protože jsou na stejném místě.“

Mnich: „Pak tedy není mezi nimi rozdíl?“

Mistr: „Tak to není. Oči nemohou být obočím.“

Mnich: „Co je oko?“

Mistr: „Přímo před tebou.“

Mnich: „Co je obočí?“

Mistr: „Cchao-šan o tom stále pochybuje.“

Mnich: „Mistře, proč byste o tom měl pochybovat?“

Mistr: „Kdybych o tom nepochyboval, bylo by to přímo před tebou.“

Mnich: „Kde se skutečnost nachází v jevu?“

Mistr: „Kdekoli je jev, je i skutečnost.“

Mnich: „A jak se projevuje?“

Mistr pozvedl svou misku.

Mnich: „Kde se skutečnost nachází v iluzi?“

Mistr: „Iluze je původně skutečná.“

Mnich: „Jak se skutečnost může projevit v iluzi?“

Mistr: „Kdekoli je iluze, tam je i skutečnost.“

Mnich: „Pak tedy nelze oddělit skutečnost od iluze.“

Mistr: „Kde vůbec můžeš najít zjevení iluze?“

Mnich: „Kdo je ten, kdo je stále přítomen?“

Mistr: „Je tu, když tu není Cchao-šan.“

Mnich: „Kdo je ten, kdo není nikdy přítomen?“

Mistr: „Nedosažitelné.“

Mnich Čching-žuej přišel k Mistrovi a řekl: „Jsem chudý a sirotek. Mistře, prosím pomožte mi.“

Mistr: „Čching-žueji pojď sem.“ Když Čching-žuej před něj předstoupil, Mistr pravil: „Měl jsi k dispozici tři poháry vína z domu Paj v Čchüan-čou a přesto prohlašuješ, že jsi ani jednou neokusil.“

Mnich: „Není napodobování totéž co ztotožňování?“

Mistr: „Ve skutečnosti je ne-napodobování totéž co ne-ztotožňování.“

Mnich: „Jaký je mezi tím rozdíl?“

Mistr: „Ten, že není přehlížen pocit bolesti a neklidu.“

Ťing-čching se zeptal: „Jak je možné, že čistá prázdnota nemá formu?“

Mistr: „Tak se to má i se skutečností, ale co je pak jev?“

Ťing-čching: „Pokud je to takhle se skutečností, tak s jevem se to musí být stejně.“

Mistr: „Cchao-šana lehce oklameš, jak ale unikneš názorům všech mudrců.“

Ťing-čching: „Kdyby nebylo mudrců, kdo by tvrdil, že je to právě tak.“

Mistr: „Na veřejnosti není dovoleno přijít o jedinou jehlici, v soukromí může kůň i kočár projet nezpozorován.“/p>

Jün-men se otázal: „Pokud by k tobě přišel člověk, který by nebyl schopen přijmout učení, přijal bys ho?“

Mistr: „S takovými čas nemarním.“

Mnich: „Staří říkají, že jí máme všichni (buddhovskou přirozenost). Je mi to stále nejasné. Mám jí nebo ne?“

Mistr: „Podej mi ruku.“ Ukázal na prsty a řekl: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, dost.“

Mnich: „Když přišel k mistrovi Lu-cuovi jeden mnich, mistr se okamžitě otočil a začal hledět do zdi. Co mu tím chtěl naznačit.“

Mistr si zakryl uši rukama.

Mnich: „Už od pradávna se říká: ‚Kdo jednou padne, nepovstane bez podpory země.‘ Co je tím pádem?“

Mistr: „Něco tvrdit je pád.“

Mnich: „A co je povstání?“

Mistr: „Právě teď povstáváš.“

Mnich: „Ve starých učeních se říká: ‚Mrtvola nemůže setrvávat ve velkém moři.‘ Co je tím mořem?“

Mistr: „To, co obklopuje všechny věci.“

Mnich: „Proč v něm nemohou být i mrtvoly?“

Mistr: „Není to místo, kde mohou přebývat neživí.

Mnich: „Obklopuje-li to všechny věci, proč zde nemohou být i neživí?“

Mistr: „Obklopovat všechny věci není jeho zásluhou; vyloučit neživé je jeho ctností.“

Mnich: „Existuje nějaká činnost, díky níž bychom se mohli přiblížit nejvyšší skutečnosti?“

Mistr: „O dělání a nedělání si můžeš mluvit, jak je ti libo. Co ale uděláš s dračím králem, který na tebe obrátí svůj meč?“

Mnich: „Jaký druh porozumění musí mít člověk, který stojí tváří v tvář lidem a má smysluplně odpovídat na otázky?“

Mistr: „Nevypustit z úst jediné slovo.“

Mnich: „O čem pak má mluvit?“

Mistr: „Ani meč, ani sekera to nerozetne.“

Mnich: „Pokud byste takto hovořil o věcech, existoval by nadále někdo, kdo by mohl s vámi nesouhlasit.“

Mistr: „No určitě.“

Mnich: „A kdo by to byl.“

Mistr: „Jedině Cchao-šan.“ 

Mnich: „Co se skrývá za tím, když nic neříkáte?“

Mistr: „Neskrývá se za tím nic.“

Mnich: „A kde se to skrývá?“

Mistr: „Uprostřed minulé noci jsem ztratil v posteli tři mince.“

Mnich: „Co se děje před svítáním?“

Mistr: „Cchao-šan přichází stejným způsobem.“

Mnich: „Co se děje po západu slunce?“

Mistr: „Ve srovnání s Cchao-šanem to zaostává o čtrnáct dní?“

Mistr se zeptal jednoho mnicha, co právě dělá. Mnich odpověděl: „Zametám podlahu.“

Mistr pokračoval: „A zametáš před nebo za Buddhou?“

Mnich odpověděl: „Zametám na obou místech najednou.“

Mistr řekl: „Přines mi moje pantofle.“

Mistr se zeptal staršího mnicha Čchiang-teho: „V které sútře se nachází toto přísloví: ‚Když bódhisattva dlel v samádhi, zaslechl, že voňavý slon přechází řeku?‘“

Čchiang-te odpověděl: „V Nirvánasútře.“

Mistr: „Zaslechl to bódhisattva před nebo až po samádhi.“

Čchiang-te: „Mistře! Vy plujete po řece.“

Mistr: „Ať o tom mluvíš jakkoli, vždy můžeš dospět jen k polopravdě.“ 

Čchiang-te: „A jaká by byla vaše odpověď, Mistře?“/p>

Mistr: „Dostaneš jí až na břehu.“

Mnich se zeptal: „Jakým způsobem si můžu udržet to, čeho jsem dosáhl v meditaci během dvanácti denních period.“

Mistr: „Stejným způsobem jako člověk, který prochází infekcí zamořenou zemí a nedotkne se ani kapky vody.“

Mnich: „Kdo ovládá podstatu všech věcí?“

Mistr: „Říká se, že v království Čchin není tak zdatného muže.“ 

Mnich: „A není to takovost?“

Mistr: „Pryč s tím!“

Mnich: „Jaký muž cesty by se člověku měl stát společníkem, aby stále slyšel, co jiní neslyší?“

Mistr: „Ten, co má na sobě stejný ohoz jako ty.“

Mnich: „A slyšíte to vy, Mistře, to, co by člověk měl stále slyšet, ale neslyší to?“

Mistr: „To není totéž co dřevo a kámen.“

Mnich: „Co je to první a co to poslední?“

Mistr: „Ještě jsi neslyšel o tom, co by měl člověk stále slyšet, ale neslyší to?“

Mnich: „Kdo v naší zemi drží meč ve své ruce?“

Mistr: „Je to Cchao-šan.“

Mnich: „Koho jím chce zabít?“

Mistr: „Všichni, kdo jsou naživu, zemřou.“

Mnich: „Když byste náhodou potkal své rodiče, co byste udělal.“

Mistr: „Máš snad na vybranou?“

Mnich: „A co vy?

Mistr: „A kdo mi může co udělat.“

Mnich: „Proč byste pak nezabil i sebe?“

Mistr: „Není zde místa, kde mohou spočinout mé ruce.“

Mnich: „Co to znamená: ‚Když jedna kráva pije vodu, pět koní neřehtá?‘“

Mistr: „Cchao-šan nestrká do všeho svůj nos.“ Po chvíli Mistr odpověděl ještě jednou: „Cchao-šan nenosí smuteční hábit.“

Mnich: „Kdo je tím, kdo se často zmítá v moři života a smrti?“

Mistr: „Stín měsíce.“

Mnich: „A chce to moře opustit?“

Mistr: „Chce, ale není úniku.“

Mnich: „Kdyby chtěl to moře opustit, kdo mu pomůže?“

Mistr: „Muž s železnou přilbou.“

Mnich se zeptal na význam následujícího dialogu mezi Jüe-šanem a mnichem: 

Jüe-šan: „Kolik ti je let?“

Mnich: „Sedmdesát dva.“

Jüe-šan: „Je ti sedmdesát dva?“

Mnich: „Ano je.“

Jüe-šan ho okamžitě udeřil.

Mistr řekl: „První střela je dobrá, ale druhá prostupuje hlouběji.“

Mnich: „Jakým způsobem se člověk může odvrátit od vzteku a zlosti?“

Mistr: „Když je rozhlášeno císařské nařízení, všichni vévodové se před ním mají na pozoru.“

Mnich: „Co je základní myšlenkou buddhismu?“

Mistr: „Naplnit strouhu a příkop.“

Mnich: „Kdo je lev?“

Mistr: „Je to ten, k němuž se ostatní zvířata nepřibližují.“

Mnich: „Kdo je lví potomek?“

Mistr: „Je to ten, co pozře své rodiče.“

Mnich: „Když se ke lvu nemůže nikdo přiblížit, jak může být stráven svým potomkem?“

Mistr: „Pokud lví potomek zařve, jeho rodiče budou zcela pozřeni.“

Mnich: „To platí i pro prarodiče?“

Mistr: „Ano i pro ně.“

Mnich: „Co se stane, až všechny sní.“

Mistr: „Jeho celé tělo se rozplyne ve svém otci.“

Mnich: „Proč tedy říkáte, že lví potomek rovněž pozře své prarodiče?“

Mistr: „Už jsi někdy viděl, že vévoda úspěšně vládne celé zemi, a ze suchého dřeva vypučí květ.“

Mnich: „Proč se mysl ocitá ve zmatku, jakmile se objeví tvrzení a negace?“

Mistr: „Pryč s tím! Pryč s tím!“

Jeden mnich řekl, že jednou se někdo zeptal mistra Siang-jena: „Co je tao?“ Mistr odpověděl: „Ve vyschlém dřevě zpívá drak.“ Mnich řekl, že tomu nerozumí. Načež Siang-jen poznamenal: „V lebce dřímá oko.“ Později se tento mnich zeptal mistra Š’-šuanga, co si myslí o tom, že: „Ve vyschlém dřevě zpívá drak.“ Mistr Š’-šuang odpověděl: „Je tam stále radost.“ Mnich se opět zeptal, jaký význam má druhé tvrzení: „V hlavě dřímá oko.“ Š’-šuang odpověděl: „Je tam stále uvědomění.“ Když to slyšel Cchao-šan složil následující báseň:

Kdo tvrdí, že drak zpívá ve vyschlém dřevě, vskutku vidí tao. V lebce se nenachází žádné uvědomění, nicméně oko moudrosti v ní počíná zářit. Pokud by měla být odstraněna radost a uvědomění, ustal by i pohyb a sdílení. Ti, kteří to popírají, nepochopili, že čistota se nachází v nečistém.

Poté, co mnich vyslechl báseň, zeptal se Mistra: „Co to znamená: ‚Ve vyschlém dřevě zpívá drak?‘“

Mistr: „Příbuzenství nikdy nezaniká.“

Mnich: „A co oko, které dřímá v lebce.“

Mistr: „Nikdy jej nelze zcela vysušit.“

Mnich: „Zajímalo by mě, jestli je tuto píseň někdo schopen vyslechnout?“

Mistr: „Na celém světě není nikoho, kdo by jí slyšel.“

Mnich: „Vůbec si nedokážu představit, co je to za hudbu ta dračí píseň?“ 

Mistr: „Já to také nevím, ale všichni, kdo jí slyší, ztrácejí sami sebe.“

Aniž by Mistr používal rigidních metod, byl nadán osvítit své věrné stoupence na základě svých schopností. Když mu Tung-šan předal všechna významná učení, stal se příkladným buddhistou. Vládce Čung v Chung-čou ho často zval na návštěvu, ale Mistr jí opakovaně odkládal. Pouze opsal hymnus Šan-ťü od mistra Ta-meje a odeslal ho Čungovi. Jedné noci pozdního léta, v prvním roce (Sin-jü) éry Tchien-fu (901-903) se Mistr zeptal mnicha, který spravoval klášter: „Co je dnes za den?“ Mnich odpověděl: „Je patnáctý den šestého měsíce.“ Mistr řekl: „Kamkoli jsem za svého života přišel, strávil jsem zde rovných devadesáti dní.“ Příštího rána v periodě Čeng (7-9 hodina) vstoupil Mistr do nirvány. Dosáhl věku šedesáti dvou let. Ordinován byl před třiceti sedmi lety. Jeho žáci mu postavili pagodu a uložili do ní jeho ostatky. Panovníkův dvůr mu udělil posmrtný titul Jüan-čeng a pagodu pojmenoval Fu-jüan.