Chuej-neng

autor Keizan, 13. století, Japonsko

Chuej-neng pracoval ve mlýnici v Chuang-mej. Ve stejném městě vyučoval i zenový mistr Chung-žen své učení buddhismu. Jednoho dne přišel zenový mistr do mlýnice a zeptal se Chuej-nenga: „Je už ta rýže bílá?“ Chuej-neng odpověděl: „Je bílá, ale nebyla ještě proseta.“ Chung-žen poklepal třikrát holí o hmoždíř; Chuej-neng zatřásl třikrát sítem s rýží a oba pak vstoupili do mistrovy komnaty.

V první čtvrtině sedmého století byla Chuej-nengovu otci snížena hodnost a byl odeslán na jižní hranici, kde se později také usadil. Po smrti otce vychovávala Chuej-nenga pouze matka. Vyrůstal ve velmi nuzných poměrech a rodinu živil tím, že štípal a prodával dřevo.

Jednoho dne při cestě na trh se svazkem dřeva uslyšel nějakého poutníka, jak odříkává Diamantovou sútru. Když došel k části, kde se říká: „Vaše mysl by se neměla k ničemu připoutávat,“ zažil Chuej-neng osvícení. Pak se zeptal onoho muže: „Co je to za sútru? Kde jste jí získal?“ Poutník mu řekl: „Jmenuje se Diamantová sútra a naučil jsem se jí od velkého učitele Chung-žena z Chuang-mej.

Chuej-neng seznámil matku se svým záměrem navštívit tohoto učitele. Potom odešel do jiného kraje a seznámil se tam s jedním ušlechtilým mužem, který se jmenoval Liou C’-lüe. Liouova tchyně byla mniškou, která neustále odříkávala Nirvánasútru. Chuej-neng chvíli poslouchal sútru a ihned pochopil její poselství. Mniška potom vzala jeden svazek a ptala se ho na určitá slova. Chuej-neng řekl: „Neumím číst – přečti mi to.“ Mniška se podivila: „Když neumíš číst, jak můžeš rozumět významu slov?“ Chuej-neng řekl: „Nejhlubší principy Buddhova učení se neomezují na psané slovo.“ To mnišku tak překvapilo, že oznámila stařešinům města: „Toto je muž cesty. Měli bychom ho pozvat k sobě a nabídnout mu podporu.“ Po této události přicházelo velké množství lidí, aby jej spatřilo a vyjádřilo mu svou úctu.

V blízkosti města ležel jeden starý klášter. Lidé ho opravili a pozvali Chuej-nenga, aby se v něm usídlil. Mniši, mnišky a laici do něj přicházeli v hojném počtu, proto se brzy změnil ve svatyni. Jednoho dne si Chuej-neng pomyslel: „Vydal jsem se hledat velké učení – proč bych měl zůstávat na půli cesty?“ Příštího dne z kláštera odešel.

Když dorazil k jedné skalní jeskyni v dalším regionu, potkal mistra meditace C’-jüana, od něhož si vyžádal více pokynů pro meditaci. C’-jüan řekl: „Máš nezvykle mírnou povahu, vůbec se nepodobáš obyčejnému člověku. Slyšel jsem, že Ind Bódhidharma předal pečeť mysli. Jejím nositelem je nyní Chung-žen z Chuang-mej. Měl bys ho navštívit a hledat jistotu u něj.“

Chuej-neng mu poděkoval a odešel do Chuang-mej. Zde se přímo vyptával na zenového mistra Chung-žena. Když jej našel, zenový mistr se ho otázal: „Odkud přicházíš?“ Chuej-neng odpověděl: „Z jihu.“ Zenový mistr se zeptal: „A co zde hledáš?“ Chuej-neng odpověděl: „Hledám pouze buddhovství.“ Mistr řekl: „Jižané nemají přirozenost buddhy – jak bys jí chtěl dosáhnout?“ Chuej-neng řekl: „Jakmile lidé upadají ve zmatek, existuje sever a jih, co to má ale společného s přirozeností buddhy. Zenový mistr pochopil, že před ním stojí neobyčejný člověk, proto ho prozatím poslal do klášterní mlýnice, kde se drtila rýže. Chuej-neng zde neúnavně pracoval po osm měsíců.

Jakmile si zenový mistr Chung-žen uvědomil, že je ta správná doba pro předání následnictví, řekl shromážděným mnichům: „Pravda je těžce uchopitelná. Nezabývejte se jen neužitečným uchováváním mých slov, ale převezměte svou vlastní zodpovědnost. Každý z vás nyní složí gáthu. Pokud bude přímým vyjádřením pravé skutečnosti, získá ode mne roucho a učení.“

Nejstarším mnichem z více než sedmisetčlenného společenství byl Šen-siou. Byl obeznámen s mnoha učeními a mniši jej chovali v úctě. Všichni se přikláněli k tomu, aby právě on složil gáthu, protože nikdo ostatní by to lépe neučinil. Šen-siou podporován komunitou se plně soustředil na skládání gáthy. Když jí složil, několikráte jí přečetl, ale stále nebyl spokojen s jejím zněním. Upadl proto v malomyslnost a nebyl schopen pokračovat v práci. Během čtyř dnů učinil třináct neuspokojivých pokusů. Nakonec si řekl, že bude lepší, když jí napíše na klášterní zeď. Pokud mistra uspokojí, předstoupí před něj a řekne, že je to jeho dílo. Pokud ne, měl by odejít na roky do hor – proč by měl i nadále setrvávat v klášteře a těšit se z uznání druhých?

O půlnoci vzal Šen-siou lampu a odešel do jižní haly, kde napsal na zeď svojí gáthu, která zrcadlila jeho chápání dharmy:

Tělo jako strom bódhi, mysl jako zrcadlo jasná jest; vždy s pílí jí očišťuj, nenechávej nečistoty kvést.

Příštího dne šel zenový mistr okolo zdi a uviděl na ní gáthu. Poznal, že jí složil Šen-siou, pochválil jí slovy: „Pokud se příští pokolení bude ubírat v souladu s touto gáthou, dosáhne vynikajících výsledků. Každý by si jí měl proto zapamatovat.“

Když Chuej-neng slyšel recitovat gáthu v mlýnici, zeptal se nějakého mnicha: „Co je to za nápis?“ Mnich mu řekl, co se přihodilo. Chuej-neng si zarecitoval verš pro sebe. Po chvilce mlčení řekl: „Je to vskutku dobrá gátha, ale není dokonalá.“ Mnich mu vyčinil: „Jak to člověk jako ty může vědět? To je pošetilost takto hovořit.“ Chuej-neng řekl: „Ty mě nevěříš? Dobrá, přidám k tomu jednu svou gáthu. Mnich se na něj nevěřícně pohlédl a rozesmál se.

V noci si vzal Chuej-neng sebou do haly sloužícího mládence. Chuej-neng držel lampu a chlapec zatím napsal vedle Šen-siouovy gáthy ještě další:

Bódhi nemá žádný strom, jasné zrcadlo nemá svůj rám. Jediné věci ve světě nenajdeš, tak kde nečistotu stírat mám?

Kdokoli si přečetl tuto gáthu, říkal, že jí musel napsat nějaký světec. Mistr Chung-žen, který věděl, že jí napsal Chuej-neng, řekl: „Kdo to složil? Jistě někdo, kdo stále nezná svou pravou přirozenost.“ Potom gáthu smazal. Mniši na ní brzy zapomněli. 

V noci přišel Mistr potají k Chuej-nengovi do mlýnice a zeptal se ho: „Je už ta rýže bílá?“ Chuej-neng odpověděl: „Je bílá, ale nebyla ještě proseta.“ Chung-žen poklepal třikrát holí o hmoždíř; Chuej-neng zatřásl třikrát sítem s rýží a oba pak vstoupili do mistrovy komnaty. Mistr mu řekl: „Protože se ve světě objevuje osvícené vědění, vyučují buddhové cítící bytosti v souladu s jejich schopnostmi. Proto existuje učení o deseti stupních, tři vozy, náhlé a postupné osvícení a mnoho dalšího. Navíc Buddha předal svému nejlepšímu žákovi Kášjapovi svrchované a subtilní učení o tajemném pokladu oka pravého učení nejvyššího osvícení. To se předávalo až k Bódhidharmovi po dvacet osm pokolení; ten připlul do Číny a objevil zde velkého mistra Chuej-kcheho. Od něho se učení dostalo až ke mně. Nyní ti předávám tuto pokladnici učení a roucho. Uchovávej učení ve své mysli a nedopusť, aby bylo zapomenuto.“

V pokleku před Mistrem, přijal Chuej-neng roucho a učení. Pak se zeptal: „Přijal jsem učení – komu by mělo být předáno roucho?“ Chung-žen řekl: „Když před mnoha lety přišel Bódhidharma do Číny, lidé zen nechápali, a tak předával roucho tomu, kdo přijal učení. V dnešní době se učení těší všeobecnému zájmu, přičemž roucho je spíše zdrojem sváru. Ponech si jej u sebe a nepředávej ho dál. Nyní bys měl odejít a žít ve skrytu až do doby, kdy nastanou příhodné podmínky pro výuku. Říká se, že při předávání roucha visí život člověka na vlásku.“

Chuej-neng se zeptal: „Kde bych se měl skrývat?“ Chung-žen odpověděl: „Až přijdeš do města Chuaj, odpočiň si zde, ve městě Chuej pak žij po určitou dobu v utajení.“

Chuej-neng se uklonil, vzal roucho a odešel. Chung-žen ho osobně doprovodil k rozcestí na úpatí hory Chuang-mej. Chuej-neng se s ním rozloučil a řekl: „Nyní byste se měl vrátit. Dosáhl jsem již cesty, proto se na druhý břeh přepravím sám.“ Chung-žen řekl: „Přestože si dosáhl cesty, na druhý břeh tě přepravím ještě já.“ Poté vzal dřevěnou tyč a přepluli na druhý břeh. Chung-žen se vrátil do kláštera sám. Mnišská komunita o tom nic nevěděla.

Po této události Chung-žen již více neučil. Když se ho mniši na to dotazovali, odpověděl jim: „Má cesta je u konce.“ Někdo se ho zeptal: „A komu jste předal nauku a roucho?“ Chung-žen odpověděl: „Vše získal jeden schopný člověk.“

Mnichům došlo, že poukazuje na Chuej-nenga, protože slovo neng znamená „schopný“. Ale když ho hledali, nemohli ho nalézt. Bylo jim jasné, že přijal nauku i roucho, proto se za ním ihned vydali.

Mezi nimi byl jeden mnich, bývalý generál, který se jmenoval Chuej-ming. Ten vedl Chuej-nengovo pronásledování a dostihl jej na pohoří Ta-jü. 

Chuej-neng si řekl: „Roucho přeci znamená víru – proč se tedy o něj svářit?“ Odložil roucho a mísu na kámen a skryl se do křoví. Když Chuej-ming přišel, pokoušel se vzít si roucho a mísu, ale nemohl jimi pohnout, ač se snažil sebevíc. Pocítil proto strach a řekl: „Přišel jsem pro učení, nikoli pro roucho.“

Chuej-neng vystoupil ven a sedl si na kámen. Chuej-ming se uklonil a řekl: „Žádám tě o to, abys mi odhalil podstatu učení?“ Chuej-neng řekl: „Když nemyslíš na dobré ani na zlé, jaká je tvoje původní tvář?“ Při těchto slovech zažil Chuej-ming velké osvícení. Načež se zeptal: „Skrývá se ještě něco dalšího za tvými slovy?“ Chuej-neng odpověděl: „Co jsem ti řekl, není žádné tajemství, tato skutečnost se nachází uvnitř tvé mysli.“ Chuej-ming řekl: „Po celou dobu, co jsem byl u Chung-žena, jsem si neuvědomoval svou vlastní tvář. Nyní, když jsem získal učení, jsem jako ten, jenž u pramene pije čistou vodu. Ty jsi mým učitelem.“ Chuej-neng řekl: „Je-li tomu tak, je i Chung-žen tvým rovnocenným učitelem.“

Chuej-ming se uklonil a s poděkováním odešel. Později, když se stal opatem, změnil si jméno na Tao-ming jako výraz díku Chuej-nengovi. Jakmile k němu přišel někdo do učení, posílal ho rovněž k Chuej-nengovi.

Poté, co Chuej-neng přijal roucho a učení, strávil deset let mezi lovci v lesích. V roce 676 přišel do města Nan-chaj v jižní Číně. Mistr Jin-cung právě přednášel v klášteře Fa-sing o Nirvánasútře. Chvíli postával ve vstupní hale, když zaslechl, jak se dva mniši hádají, jestli se ve větru hýbe prapor nebo samotný vítr. Mniši se nedokázali shodnout na tom, co je pravdivé, a tak jim Chuej-neng řekl: „Mohl by laický stoupenec buddhismu vstoupit do vašeho vznešeného rozhovoru? Domnívám se, že se nehýbe ani prapor, ani vítr – hýbe se vaše mysl.“

Když to slyšel Jin-cung, byl udiven. Příštího dne si povolal Chuej-nenga k sobě a zeptal se ho, jak to myslel s tím praporem a větrem. Chuej-neng mu podal vyčerpávající vysvětlení tohoto principu. Nato se Jin-cung bezděčně postavil a prohlásil: „Vy jistě nejste běžný smrtelník. Kdo je vaším učitelem?“ Chuj-neng dále nic neskrýval a vyšel s pravdou ven. Jin-cung se stal jeho žákem a požádal ho, aby mu předal základní instrukce pro praxi zenu. Pak sezval všechny mnichy z kláštera a řekl: „Jsem jen obyčejný člověk, dnes jsem ale potkal žijícího svatého muže.“ Ukázal na Chuej-nenga, který stál v zástupu a řekl: „To je on.“ Přítomní ho požádali, aby přinesl roucho víry, které získal, a všichni si jej prohlédli.

Patnáctého dne měsíce ledna se sešlo několik významných mnichů a Chuej-neng byl formálně ordinován. Osmého dne, v únoru, přijal mnišská pravidla. Oltář, na kterém proběhla slavnostní ceremonie, nechal zbudovat Gunabhadra, významný mistr a překladatel z pátého století, který se ve svých spisech zmínil o nynější události: „Později u tohoto oltáře přijme klášterní pravidla žijící svatý muž.“ Rovněž na sklonku šestého století mistr Paramartha, který osobně vypěstoval stromy bódhi v okolí oltáře, řekl svým žákům: „Během sto dvaceti let se zde objeví osvícený muž, který zde pod korunami těchto stromů rozšíří neobyčejné učení. Díky tomuto učení dosáhne osvobození nesčetné množství živých bytostí.“ Chuej-neng začal učit zen pod těmito stromy, a tak se naplnilo jeho proroctví.

V osmém dni měsíce února následného roku řekl náhle Chuej-neng shromážděným: „Rád bych se vrátil na místo, kde jsem se dříve skrýval.“ A tak jej Jin-cung s více než tisícovkou mnichů a laiků doprovodili do kláštera Pao-lin v Kantonu. Provinční inspektor ho pozval, aby vyučoval v chrámu Ta-fan, a zamýšlel od něj přijmout poučení o neforemnosti mysli. Jeho žáci zaznamenali jeho výklad dharmy a nazvali ho Tribunovou sútrou, která se nyní těší velké popularitě. Později se vrátil do Cchao-čchi a šířil zde zvuk velkého učení. Těch, kteří dosáhli probuzení bylo na tisíce. Ve věku sedmdesáti sedmi let usedl Chuej-neng do meditační pozice a opustil tento svět.

V době, kdy zenový mistr Chung-žen předával učení, řekl Chuej-nengovi: „Je už ta rýže bílá?“ Tato zrna rýže jsou duchovními výhonky vládce pravé skutečnosti – kořenem života mudrců i obyčejných lidí. Kdysi rostly na neobdělávaném poli sami od sebe, aniž by o ně kdo pečoval. Po vyloupání a opracování již nenesly stopy hrubosti. Přesto ještě nebyly prosety. Pokud se prosejí, člověk porozumí svému nitru i vnějšímu světu a stane se svobodným za všech okolností. Poté, co zenový mistr poklepal třikráte na hmoždíř, zrna se sama od sebe seskupila a potenciál mysli se náhle projevil v plné síle. Jakmile Chuej-neng zatřásl třikrát sítem s rýží, navázal spojení s cestou zenu. Od této chvíle, kdy bylo poklepáno na moždíř, nedospěla noc nikdy úsvitu a den předání učení nikdy neskončil soumrakem.

Nyní nad tím chvíli pouvažujme. Velký zenový mistr Chuej-neng štípal dříví na jihu Číny; toulal se po horách se sekerou bez jakéhokoli vzdělání. Přesto, když zaslechl jeden řádek sútry, která říkala, že mysl se nemá k ničemu připoutávat, dosáhl probuzení. Později pracoval ve mlýnici s hmoždířem a paličkou. Ačkoli neměl žádné znalosti zenového učení, po osmi měsících pilné práce, kdy očistil mysl do podoby jasného zrcadla bez rámu, mu bylo za noci předáno učení a linie zenových mistr pokračovala dále. I když to nutně nespočívá na letech úsilí, je jasné, že přesto musel vynaložit neskonalé úsilí a píli. O osvícení buddhů totiž nelze hovořit jako o snadno nebo obtížně dosažitelném – jak bychom mohli chápat předání cesty zenových patriarchů na základě dělení na minulé a přítomné?

Po devadesát dní našeho letního ústraní jsem zde hovořím všemi možnými způsoby, dotkl jsem se problému minulosti a přítomnosti, vysvětlil jsem osvícení – jak prostými slovy, tak pronikavým filosofickým rozborem. Když jsem slovem vstoupil do neuchopitelného a bezprostředního a pustil se do rozlišování, poskvrnil jsem tím cestu zenu, a tím přivodil hanbu této škole. Proto se domnívám, že vy všichni, co se zde nacházíte, byste měli chápat základní principy a získat potřebnou sílu k praxi, přesto se mi zdá, že nikdo z vás nedošel k souladu se stavem mysli zenových patriarchů. Vaše následování stezky se nepodobá mudrcům minulosti.

Nicméně máme všichni štěstí, že jsme se na tomto místě mohli setkat. Budete-li postupovat v cestě bez přítomnosti myšlenek, měli byste být schopni dospět k cíli, přesto mnoho z vás nedosáhne druhého břehu. Stále jste nevstoupili do svatyně svého vlastního nitra. Buddhova doba už dávno pominula, vaše úsilí na cestě není vyčerpávající a běžný život neposkytuje žádné záruky. Proč nadále otálíte? Letní ústraní se chýlí ke konci a přijde čas k odchodu. Jak se můžete donekonečna zabývat mým proslovem a říkat tomu učení? Můžete mi slovy objasnit alespoň částečku tohoto vědění nebo polovic toho, co jsem se vám snažil předat. I kdybyste plně ovládli tuto schopnost, hanba tohoto domu vzejde na povrch – o co větší bude, když začnete nesprávně vykládat cestu! Pokud chcete skutečně dospět do této říše, nemarněte časem a nepoužívejte své tělo a mysl k vynášení jakýchkoli soudů.

A jako vždy několik skromných slov na téma našeho příběhu:

Úderem o hmoždíř – mohutný zvuk poputuje až za nebesa; Odstraněním zákalů – záře měsíce se za hluboké noci projasní.