autor Keizan, 13. století, Japonsko

Buddhistický mistr Pradžňátára se zeptal Bódhidharmy: „Která z věcí je bez formy?“ Bódhidharma odpověděl: „Nepočátek je bez formy.“ Pradžňátára se zeptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhidharma odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“

Bódhidharma pocházel z rodiny válečnické kasty; původně se jmenoval Bódhitára. Byl třetím synem rádži (krále) z jižní Indie. Tento král byl neobvykle oddaným stoupencem Buddhova učení a při jedné příležitosti obdaroval Pradžňátáru nesmírně cenným drahokamem.

Král měl tři syny, první se jmenoval Čandratára, druhý Gunatára a třetí Bódhitára. Pradžňátára se jednou rozhodl, že si vyzkouší moudrost princů. Ukázal jim drahokam, který dostal od jejich otce a zeptal se: „Je něco na tomto světě srovnatelné s tímto drahokamem?“ První a druhý princ shodně odpověděli: „Tento vzácný kámen je jistě to nejcennější na tomto světě. Kdo by ale kromě vaší ctihodnosti mohl získat tento kámen?“

Nicméně třetí syn Bódhitára řekl: „Tento drahokam je světského řádu, jak by mohl být považován za to nejcennější? Nejcennější ze všech drahokamů je drahokam nejvyšší pravdy. Je to předmět touhy, a proto nemůže být považován za to nejvyšší. Mezi všemi předměty touhy je nejvyšší touha po moudrosti. Je to předmět světského jasu a jako takový nemůže být považován za to nejlepší. To nejlepší je jas mysli. Tento drahokam není schopen vydávat záři sám ze sebe. Aby mohl být rozpoznán, potřebuje k tomu světlo poznání. Když si toho světla poznání všimnete, uvědomíte si, že jde o drahokam. Když víte, že je to drahokam, víte také, že je cenný. Když pochopíte, že je cenný, dojde vám, že jeho hodnota nespočívá v tom, že je to je drahokam. Když mu porozumíte, nebude to už nadále jen tak nějaký drahokam.

Drahokam sám o sobě není drahokamem. Abychom ho mohli označit za drahokam, potřebujeme klenot vědění. Hodnota není sama o sobě hodnotou. K tomu, abychom porozuměli hodnotě pravdy, potřebujeme poklad vědění. Protože vaše cesta je pokladem vědění, byli jste odměňováni světskými poklady. Takže poklad se projevil, protože je ve vás osvícení, stejně tak se spolu s osvícením v každém z vás projeví i poklad mysli.“

Když buddhistický mistr Pradžňátára vyslechl tuto brilantní odpověď, pochopil, že princ je vtěleným mudrcem a jeho duchovním nástupcem. Věděl však, že ještě nenadešel ten správný okamžik, a tak prozatím nic neříkal.

Později se Pradžňátára zeptal nejmladšího prince: „Která z věcí je bez formy?“ 

Princ odpověděl: „Nepočátek je bez formy.“ Pradžňátára se zeptal: „Která z věcí je nadřazená?“ Princ odpověděl: „Vědomí já a ostatní je nadřazené.“ Pradžňátára se zeptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhidharma odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“ Ačkoli mysl učitele a žáka byla během rozhovoru ve vzájemném spojení, Pradžňátára stále čekal na vhodný okamžik jeho završení.

Když po čase král zemřel a celá země truchlila. Bódhitára si sedl před urnu s otcovými ostatky a vstoupil do změněného stavu vědomí. Za sedm dní z něj vystoupil a odešel k Pradžňátárovi s žádostí o vstup do buddhistického řádu.

Pradžňátára si uvědomil, že onen okamžik právě nastal, přijal ho tedy do řádu a vyložil mu jeho pravidla. Poté Bódhitára meditoval sedm dní v přítomnosti Pradžňátáry a ten jej podrobně seznámil s principy meditace. Když je Bódhitára vyslechl, dosáhl stavu nepřekonatelné moudrosti. Načež mu Pradžňátára řekl: „Již jsi plně porozuměl všem principům. Dharma také znamená nejvyšší porozumění, a proto bys jí měl přijmout do svého jména. Od této chvíle si začal říkat Bódhidharma.

Poté, co přijal zasvěcení a učení, poklekl a zeptal se: „Když jsem si nyní uvědomil pravou skutečnost, do jaké země bych měl odejít, abych jí zde šířil?“ Pradžňátára mu dal následující pokyny: „Přestože si uvědomuješ pravou skutečnost, měl bys po určitou dobu pobývat zde v jižní Indii. Šedesát sedm let po mé smrti odejdeš do Číny a budeš v této zemi vyučovat toto velké učení.“

Bódhidharma se zeptal: „Dokážu tam nalézt lidi s takovými schopnostmi, aby pochopili učení. Nebude to po tisíci letech problematické?“ Pradžňátára odpověděl: „Nesčetné množství lidí tam dosáhne osvícení. S jistými problémy se setkávat budeš. Měl bys je přijmout s pokorou. Když dorazíš do Číny, nezůstávej na jihu, kde jsou lidé pouze zbožní a těžko rozumí podstatě buddhovství. Nakonec Pradžňátára předal Bódhidharmovy pokyny ve verších:

Po své cestě přes oceán, setkáš se s ovečkou. Sám a bez odpočinku, za temné noci přebrodíš řeku. Vystaven slunci, ejhle, výtečný pár – slon a kůň; Dva mladé skořicovníky rozkvetou věčným květem.

Poté ještě dodal: „V jednom lese se setkáš s někým, kdo později dosáhne osvícení,“ pak přidal ještě další verše:

Přestože je Čína rozsáhlá, vede tam jen jedna cesta. Je ti zapotřebí následovníka, kráčejícího ve tvých šlépějích. Zlatý kohout bude moci pozřít jen jedno zrnko a stane se oporou všech svatých tohoto světa.

Tímto Bódhidharma přijal pověření a velmi detailní předpověď. S Pradžňátárou zůstal ještě čtyřicet let.

Po Pradžňatárově smrti získal jeho další žák Buddhaséna pověření vyučovat, stejně jako Bódhidharma. Jeden z dalších žáků však rozdělil Pradžňatárovy následovníky do šesti škol. Bódhidharma je opětovně sjednotil a stal se uznávaným učitelem.

Jednou si Bódhidharma po více než osmdesáti letech učení uvědomil, že podmínky pro odchod do Číny uzrály, a tak zašel za rádžou a řekl: „Mějte v úctě Buddhu, dharmu, sanghu a blaho všech bytostí. Právě nastaly příhodné podmínky pro můj odchod do Číny; vrátím se až splním svůj úkol.“ Rádža se rozplakal: „Jaká pohroma pro tuto zemi? Jaké štěstí pro Čínu? Až váš úkol bude splněn, vraťte se ihned zpět – nezapomeňte na zemi svého původu. Poté jej ještě doprovodil do přístavu.

Bódhidharma se plavil do Číny celé tři roky, než roku 527 dorazil na její jižní pobřeží. Jako první zde navštívil vladaře Wua z dynastie Liang. Pradžňátára mu však řekl: „Nezůstávej na jihu země.“

Z jihu se Bódhidharma vydal do království Wej. Říká se, že sem doplul na rákosu; lidé to zpravidla chápou doslovně, a tak je často zobrazován, jak stojí na rákosu. To je ale omyl. „Rákos“ je malá loďka podobná rákosu, nikoli samotný rákos. „Setkáš se ovečkou“ je zjevný poukaz na jeho audienci u vladaře Wua z dynastie Liang. „Za temné noci přebrodíš řeku“ se týká řeky Jang-c’, která odděluje severní království Wej od jižního Liang.

A tak Bódhidharma brzy dorazil do kláštera Šao-lin na hoře Sung, kde se usadil ve východní hale. Nikdo nechápal, proč sedí stále dnem i nocí v meditaci. Proto se mu říkalo „Ind, který zírá na zeď“. Takto strávil Bódhidharma devět let, aniž by cokoli vysvětloval nebo vyučoval.

Po devíti letech, když schopnosti jeho žáků Tao-fua, Tao-jüho, Cchung-č’ho a Chuej-kcheho dospěli k dokonalosti, odkázal jim svou kůži, maso kosti a morek.

Tou dobou zde žili také dva mniši, Bódhiruči a mistr školy vinaja Kuang-lu, kteří se odklonili od pravého učení. Oba dva s velkou nelibostí sledovali Bódhidharmův rostoucí vliv v zemi, a respekt, jenž u lidí nacházel. Nejen že mu potají škodili, ale i pětkrát se ho snažili otrávit. Při jejich šestém pokusu přenesl Bódhidharma jed na obrovský balvan a ten se rázem rozpadl.

Jednoho dne si Bódhidharma uvědomil, že jeho poslání zde skončilo a řekl si: „Získal jsem pověření a předpověď od svého bývalého učitele, který nad Čínou spatřil nezvyklé znamení, a tak poznal, že zde naleznu bytosti schopné plně proniknout do velkého učení. Přesto od setkání s vladařem Wuem z Liangu jsem se nesetkal s nikým takovým. Během devíti let vytrvalého sezení v meditaci jsem objevil pouze velkomyslného Chuej-kcheho, kterému jsem předal skutečnou cestu. Poněvadž jsem splnil svůj úkol, má cesta je u konce. Nyní bych měl odejít. Jak řekl, tak i učinil. Usedl do meditační pozice a zemřel. Později byl spálen na hoře Medvědího ucha. Traduje se, že jej spatřil muž jménem Sung Ťün v horách Su, nicméně pravdou je, že byl spálen na hoře Medvědího ucha.

Bódhidharma v Číně založil zenovou školu přesně tak, jak mu uložil buddhistický mistr Pradžňátára. Při prvním setkání s Pradžňátárou, kdy hovořil o drahokamu, se jej Pradžňátára zeptal: „Která z věcí je bez formy?“ Bódhidharma odpověděl: „Nepočátek je bez formy.“ I když hovoříte o naprostém klidu ani to není bez formy. Proto řekl nepočátek je bez formy. Přestože to může být člověku naprosto zřejmé, přestože má ve všem zcela jasno a chápe, že vše je zcela prázdné, a zároveň se chová přirozeně, v souladu s obyčejným životem – přesto to není nepočátek ani to není bez formy.

Jak by se před oddělením nebes od země dalo odlišit sváté od světského? V této říši se neobjevuje jedna jediná věc, jeden jediný náznak poskvrnění. To však neznamená, že na počátku nebylo nic. Tehdy jste byli prázdní a volní, s naprostým uvědoměním, a neotupělí. Nebylo zde co srovnávat a spojovat. Proto se to nazývá nejvznešenější ze vznešeného. A také proto se tomu nejvyššímu říká nepochopitelné a toto nepochopitelné je zváno přirozeností skutečnosti.

Ani nesmírně cenný drahokam s tím nelze srovnávat, ani zářivé světlo mysli to nedokáže vyjádřit. Právě z tohoto důvodu Bódhidharma řekl, že tento drahokam náleží do řádu světské touhy, a ta nemůže být považována za tu nejvyšší – tj. touhu po moudrosti. Toto pravé porozumění pocházelo z nitra jeho přirozené modrosti. Přesto usedl do meditace a po sedm dní zkoumal toto pronikavé učení, které mu bylo sděleno. Nakonec rozvinul nejvyšší vědění cesty.

Měli bychom si uvědomit, že uskutečnění tohoto stavu, který známe od buddhů a zenových mistrů, přichází až po jeho důkladném prozkoumání a naprostém proniknutí. Když si ujasníte, čeho vlastně buddhové dosáhli, stanete se následovníky osvícených. To je velmi dobře vidět na této cenné zkušenosti – ačkoli byl člověkem s dostatečnou přirozenou moudrostí, přesto jí neváhal rozvinout až k nejvyššímu poznání cesty. Poté zcela ovládl potřebnou zkušenost k uchování a následování cesty i v budoucnosti. Nejprve více než čtyřicet let studoval u Pradžňátáry, dále po šedesát let uchovával Pradžňátárův odkaz a nakonec strávil tři roky na cestě po moři. Přistál v cizí zemi a během své vytrvalé devítileté meditace hledal osoby se schopností porozumět tomuto velkému učení. Na závěr šířil pravé učení buddhů, aby splnil pokyny svého učitele. Jeho útrapy neznaly mezí, jeho odříkání patřilo mezi to nejvyšší.

Dnešní následovníci zenu by nejraději vše získávali snadno, a to přestože se nacházíme ve věku duchovního úpadku a bídných lidských schopností. Mám obavy, že tito lidé, kteří prohlašují čeho všeho dosáhli, přestože nemají zhola nic, jsou ješitní hlupci, jenž by raději měli od zenu odejít.

Pokud si důsledně prostudujete předcházející příběh, bude vám jasné, s jak důstojným učením se setkáváte. Na své cestě za opuštěním mysli a těla naleznete nemalou podporu u osvícených a jako vavřín na závěr vás čeká setkání s jejich osvícením. Nemyslete si, že ta trocha vědomostí a porozumění, které máte, je dostačující.

Opět pár skromných slůvek na závěr:

Není už kam ani zač; existuje vůbec něco srovnatelné s touto nicotností?